Domovská stránka
Kateřina Ilgnerová -> Povídky, básničky -> Nic nemá smysl

Nic nemá smysl

Mám strach, že nemá smysl se o něco snažit, protože to nemá smysl.

Má smysl cvičit a zdravě jist? Moje pneumatika, co obtéká můj pas, tvrdošíjně drží pěkně přisátá kolem mého těla.

Má smysl psát, číst, učit se řeči, dívat se na poučné pořady, skládat puzzle? Myslím na mou babičku, učitelku, co uměla latinsky, řecky, jidiš a německy, byla vášnivá čtenářka, a přesto dostala Alzheimerovo chorobu…stín strachu mě obchází a já s hrůzou sleduji, jak zapomínám věci na různých místech, jak mi neslouží krátkodobá paměť a jak mám problémy s komunikací. Mám opravdu strach, aby se ze mě nestala troska, co nepozná vlastní děti a vnoučata, ani svůj domov.

 

Snad tady nebudu tak dlouho. Mohu jen žasnout nad lidmi, co něco dokázali v různých oborech. Myslím, že už mi nepomůže nic. Ani Bůh, ani pozitivní mysl, ani Bicom,ani Fin club, ani žádný guru a léčitel.

Nic jsem nedokázala a nic po mě nezbude. Až „odejdu“ a děti vysypou můj popel do Berounky pod Věžkou, jak doufám, vystaví si maximálně někam nějakou moji fotku, kde jsem mladá, krásná a rozesmátá. Zůstane po mě pár obrazů, sošek, básniček a zápisník snů od roku 1990 a několik kuchařek. To je všechno. To zbylo po mámě, po babičce……

Mám tu svoje milované kočky a psa, jednou tu nikdo z nás nebude. Ale možná ta odhozená petka nás přežije.

Obávám se, že mám jen pochmurnou náladu. Je lezavá zima, šedé nebe bez slunce. Nálada je ospalá. Končím. Jdu snít. Za zavřenými víčky vidím zahradu s mohutnými stromy. Pod nimi roste a voní kvítí, slunce hřeje a ptáci zpívají andělské písně.

13.1.2024