Můj život se zvířaty
Když jsem se narodila a bydleli jsme v domě prarodičů, spala se mnou a hlídala mě jejich mourovatá kočka Minda.
A když jsem povyrostla a byli jsme s babi a dědou na návštěvě na vesnici, nemohli mě najít. Nakonec mě našli spát se psem, vlčákem v jeho boudě. To mě byly dva roky.
Milovala jsem zvířata odmalička. Prarodiče měli kočku Mindu do jejích 14cti let, pak umřela. Vykopali jsme jí hrobeček a já jsem se nemohla smířit s její smrtí. Prarodiče také měli zlatou kokršpanělku a pak po sobě dva černobílé kokršpaněly. Pejsci se nedožili moc let, protože byli živeni nevhodnou lidskou stravou a uzeninami.
Vyrůstala jsem v sídlišti v Plzni a zažívala samé problémy s rozvádějícími se rodiči a následně i s dětmi v cizí škole. Byla jsem frustrovaná a nechtěla jsem žít. Máma v dobré víře, že mě potěší mi pořídila andulku, samečka. Byl krásný modrý, říkali jsme mu Pepíček.Byl v takové bílé kleci v kuchyni. Já jsem ho bohužel trápila, a tak umřel. Je to jediná věc, kterou nedokážu odpustit sama sobě, ani zapomenout.
Když mi bylo 10 let, trávili jsme jako často, léto na chatě. Hlídali jsme černobílého kocourka Mourka mojí tetě, která jela se strýcem na dovolenou do Jugoslávie. Byl to milý a hodný kocourek. Jednou seděl u chaty na poli a číhal na myšky. Šel kolem myslivec a zastřelil ho. Ty chvíle patří k těm nejčernějším v mém černém dětství.
Neustále jsem domů tahala v kapsách kamínky, barevná sklíčka, toulavé psy, kočky a toužila mít morče.
Máma měla přítele a ten trénoval německé ovčáky pro policii. Měla jsem ty psy moc ráda.
Když jsem byla v učení, jednou se ke mně pod Chlumem na procházce přidal nějaký pes. Byl menší, měl šedé drsné chlupy. Šel se mnou až domů. Tak jsme si ho s mámou nechaly. Říkaly jsme mu Bertík. Měla jsem takovou radost, že mám psa! S jarem se Bertík rozhodl ale že od nás odejde.
A tak jsem ráda chodila ke známým na vesnici, hladila čumáky kravám,prasatům, pochovala si králíky a morčata. U jedné paní ve Skelné Huti jsem trávila většinu času, protože měla zvířata, měla husy, kachny, slepice,prase a kozy. Dávala mi pít ještě teplé nadojené kozí mléko. Moc ráda na tu dobu vzpomínám.
Pak jsem dva roky jezdila na koni, hřebelcovala je, čistila kopyta a poklízela, byla to práce, tam jsem si to poprvé uvědomila, jaká je to dřina, starat se o zvířata. Koně jsem milovala, ale paní co nás trénovala ač byla malá, hodně na nás křičela a „drezírovala“ spíš nás a tak jsem z oddílu odešla.
A pak až když jsme bydleli ve Šťáhlavech, „přišlo“ za námi malé černé opuštěné kotě. Hlasitě vřískalo u studny před bytovkou. Chtěla jsem si ho vzít, ale muž si to nepřál, tak jsem kotě zas s nevolí dala ven. Za chvíli u nás zazvonil zvonek. Přišla sousedka, která viděla, jak kotě dávám ven. Přišla se svou fenou vlčáka, která přinesla v tlamě „naše“ kotě. A tak jsme pochopili, že je to znamení shůry a už u nás zůstalo. Byla to kočičí holka a děti jí daly jméno Džesy, Džesinka.Dožila se 19cti let ve zdraví.
V roce 2010 přinesla dcera domů další kotě. Našla ho prý na nějaké akci, někdo jí ho dal v krabici od mléka. Přijela jsem právě z letní homeopatické školy, byla půlka srpna. Nevěděla jsem, že máme kotě, dcera jen řekla, že na mě doma čeká překvapení. Přišla jsem domů a v polovině obýváku jsme se potkaly. Přišlo mi naproti malinkaté modrooké mourovaté kotě. Naše pohledy se střetly, nikdy na to nezapomenu.
A tak začal nový kočičí život, byly to časy her, lásky a štěstí.
Bohužel jen do doby než porodila koťata. Pak začaly samé problémy, cesty k veterináři, mnohé operace až jsme se dozvěděli zlou diagnózu, cystitida ledvin, je to neléčitelná geneticky vrozená choroba.Kitynka zemřela v necelých třech letech. Zlomilo mi to srdce, už je to 10 let a srdce mě při vzpomínce na ní bolí pořád.
Naštěstí jsme se brzy odstěhovali do domečku v Druztové. Kromě harampádí jsem sebou brala syna Kitynky,Pidíka.Byl stejný jako ona. Typický mourek. Bohužel jeho sestřičky se dožily jen 5ti let, měly tu nemoc geneticky zděděnou po mamince.
S domečkem jsme „koupili“ i tříletou tříbarevnou kočičku a černobílého kocourka. S naším Pidíkem se dali dohromady. Z Pidíka se stal ochránce našich koček a hlídač pozemku, rváč, co nemá strach, také má jedno ucho natržené a druhé divně ohnuté.
Bohužel černobílý kocourek po 7mi letech zemřel na akutní selhání ledvin.
Po půlroce bydlení jsem si pořídila štěně labradora, byla to fenečka Ajša. Bylo to moje malé miminko o které jsem se také tak starala. Pak jsem si vzadu za domem nechala postavit dřevěný domeček a oplotit. Přišly tam dvě kůzlata, kachny s kačerem, slepice s kohoutem a moje „farmaření“ začalo.
Často se stává, že člověk po něčem touží, získá to a časem zjistí, že to přání ho zatěžuje, trápí a stane se „koulí u nohy“. Měla jsem se zvířaty radost, ale udělala jsem nespočet chyb a byla na to úplně sama. Doma jsem se nesetkala s žádnou podporou, spíš nevolí a problémy jsem si musela nějak řešit. Nechce se mi vše vypisovat.
Pochopila jsem, jak na sebe zvířata mohou být zlá, jak dovedou vydírat a hrát hry, stejně jako lidé, že mají svou hierarchii, svůj rozum. Nakonec jsem si nechala jen slepice, psa a kočky.
V roce 2020 jsme s vnukem našli při procházce toulavé kotě na ulici, pokaždé šlo za námi. Byla to vyhublá kočičí holčička na prahu smrti. Vzala jsem si jí domů a po několika dramatických týdnech a léčbě antibiotiky a další se z ní stala krásná černá kočička. Dali jsme jí jméno Micinka.Je to taková „náplast“ za Kitynku.
Stala se také maminkou a porodila jednoho rána v mojí posteli dvě koťátka. Jedno jsem později dala kamarádce ve vsi a druhé si nechala.je to kocourek Pumík a je také černý jako maminka, jen větší. Všechny kočky mám vykastrované. Je radost s nimi žít.
A protože mě dostihla karma za utrápenou andulku, stala jsem se „nedobrovolným „chovatelem andulek. Začalo to Ferdou, zelenou andulkou opuštěnou na pergole, byl to nevhodný dárek, tak jsem si jí přivezla 350 km z Moravy. Ptáček se asi až za 3 měsíce zotavil z letargie a začal komunikovat a zpívat. Přikoupila jsem mu kamaráda a koupila velkou klec. Měli se rádi a prozpěvovali v kuchyni. Starší kočky si jich nevšímaly, a Micinka byla ještě větší kotě. Starší kocour Pidík se chtěl asi pochlubit a když jsem jednou vyklízela andulky, modrou chytil a zabil.
Tak jsem si andulky přestěhovala do jiné místnosti, kde byly v klidu až moc, málo jsem tam chodila. Časem se soužití s andulkami nedalo skloubit s mojí prací, a tak jsme jim nechali postavit voliéru. Teď máme mladé a venku je mráz.
Doufám, že vše zvládnou a těším se na jaro.