Výlet do Rumunska,léto 2022
Neděle 3.7.
Přibližně v 12.45 vyjíždíme.Cesta je pohodová, počasí až moc letní. Na D1 vše bez problémů, pokud opominu zavřené wc na dvou pumpách za sebou..prý porucha čerpadla. Takže pod keř kam chodí všichni....snad jsem nic nevyšlápla, ale i tak to nebyl fajn pocit.
V Brně bylo horko jak na Saharské poušti.Máme rychlou večeři na nějakém zvláštním parkovišti na Slovensku.Je tam opuštěná budova bývalého motorestu a strašné vedro.
Přibližně v 18 hodin jsme na hranicích s Maďarskem.Nechtěli jsme do půlnoci čekat někde u hranic na vybetonovaném plácku kde nic není a byli jsme nuceni si koupit tedy ještě jednu dálniční známku,abychom mohli hned pokračovat v cestě.Tu co jsme si koupili doma na internetu platila až od půlnoci a paní za přepážkou byla nesmlouvavá.
Cesta přes část Maďarska do Hevízu proběhla v pohodě, pozorovala jsem z okna slunečnicová pole,větrníky a typické maďarské vesničky.
Ve 20.45 jsme byli v Hevízu.Kemp nás přivítal svou přívětivostí a klidem,stejně jako když jsme sem přijeli poprvé.
Musíme švagříčky překvapit..našli jsme jejich auto a zaparkovali naproti v odděleném prostoru z křoví, které měl každý host kempu.
Naše autíčko dnes najelo 550 km,tak si rádo odpočalo a my jsme vzali „hady do vody“ a šli se ponořit do termálního potoka, co tekl z jezera a protékal kempem.
Nakonec jsme se setkali a horký večer oslavili posezením u piva, pivovice a slivovice.
Pondělí 4.7.
Další krásné ráno, dnes jsme se šli koupat do termálního jezera, koupena vstupenka, v přepočtu pro jednu osobu na 4 hodiny za 300kč. Po pobytu v jezeře a obědu v restauraci,jsme šli odpočívat, protože nás zmohlo brutální vedro. Pak jsme se šli okoupat do potoka a večer jsme se šli projít po městě a zašli na víno na kopec do restaurace na vršku..protože jsme seděli venku a koukali z kopce, tedy spíš mě se kývala židle, na které jsem seděla a padala jsem trochu z kopce.Jinak bezva večer a ještě bezvadnější komáři, ke mně byli velmi přítulní.
Na dobrou noc byl „šláftruňk“ jak pan švagr navrhl.Bylo jich více a tak se večer opět příjemně protáhl.
Úterý 5.7.
Probudil nás déšť, bouřka a divný zvuk, ano, to naše nová markýza plakala, že drží na jedné straně plachty moc vody a už jí neudrží. Můj skvělý manžel ale zakročil a směle vodu vylil. Už jsem byla značně nervozní a potřebovala jsem vyrazit dál na cestu. A tak jsme vyrazili. Neměli jsme ani deštník, ani pláštěnky a já doufala, že déšť skončí.Natankovali jsme maďarskou naftu ceny zlata.
Asi kolem poledne jsme přijeli na hranice mezi Maďarskem a Rumunskem.Rumunsko není v Šengenském prostoru a tak probíhaly kontroly jako „za komančů“. Vystát si frontu, popojíždět krok za krokem, hledat horečně pas a zelenou kartu a modlit se, aby mě poznali až se podívají na tu fotku v pase. Budou nám prohlížet auto? Co když se jim nebudeme líbit? V hlavě mi zrychleně proběhly některé scény z filmu „Občanský průkaz“ a zasuté vzpomínky na cestování přes hranice v dětství.
Vše dobře dopadlo, úředníci za okénkem nás neshledali nežádoucími a tak jsme vyrazili po krásné široké dálnici vstříc dalším dobrodružstvím.
Jak jsme jeli, tak jsme si všimli, že nám již dochází opět nafta.Všude byly takové divné pumpy,takové malinké budky a my jsme při pohledu na ně byli rozpačití a bezradní.
Ale odpočívadla,ač nezapřely „balkán“měla všechna slušná wc a stolečky a lavice na občerstvení. Na jednom takovém jsme svačili.Ze zoufalství jsem se zabalila do silné velké osušky, která alespoň trochu izolovala, teploměr v autu ukazoval 39C.
Nakonec jsme našli „čerpací stanici evropského formátu“.
Nakonec nebyl problém zaplatit kartou.Slečna za pultem byla příjemná a taktně přešla mou nesmělost a vyjukanost.
Sjeli jsme z dálnice.Ještě mnohokrát řeknu, že krajina v Rumunsku je víc, než nádherná a nikdy mě nepřestane udivovat a fascinovat.
Po cestě jsme si pouštěli naše oblíbené písničky a právě Progres2 zpívali:“ Zbav se zbytečných starostí, teď své myšlenky odevzdáš, vždyť je to tvé přání...“
A já jim musela dát za pravdu.Za poslední dobou jsem si přála udělat tečku.Byla náročná a já jsem balancovala již vyčerpáním nad propastí vyhoření.
Sledovala jsem názvy vesnic a řek, co zněly víc než slovansky,např.Hrad Deva,Dobra,Lipova,Slatina...v každé vesnici byly minimálně 3 čapí hnízda, kde byly minimálně 3 čápi :D
Jedna skála vypadala úplně stejně jako Gibraltar.V dálce se modraly vrcholky hor, kam jsme měli namířeno.
Neměli jsme co k jídlu.Neměli jsme Liry.I tak jsme to zkusili.Zašli jsme do místního obchůdku.Místní lidé si nás zvědavě prohlíželi.Jediné co jsem uměla rumunsky říct bylo:Buňa séra...dobrý den. Koupili jsme místní brynzu, mléko a chleba.Byla jsem šťastná. Máme natankováno a máme co jíst.Našli jsme v téže vesničce i optimální místo na spaní.U říčky s výhledem na Fagaraš.....
Dnes jsme najeli 812 km. Mám štěstí.Mám zánovní auto a auto má výborného řidiče.
Takovou brynzu nikdy už neochutnám, leda bych se tam vrátila a já se vrátím! Chleba nám vydržel vynikající skoro týdena to jsme neměli lednici,která opravdu chladí a mléko bylo tak dobré, že jsme ho vypili hned.
Po večerní procházce po vsi už jen dobrou noc!
6.7. středa
Po snídani vyrážíme do hor.První část cesty jako by nebyla.Vyjeli jsme v dešti, který se postuně změnil v mlhu a ta v bílou tmu. Když stoupáte v takovém počasí do nadmořské výšky 2000 m, silnice se vine různými zatáčkami jako had a pod sebou tušíte hluboká údolí a srázy a jste odkázáni jen na svou fantazii, protože nic nevidíte, nesmíte povolit strachu aby vás ovládl, ale musíte na 100% důvěřovat autu i řidiči.
Když jsme projeli tunelem, mlha byla pryč.
Před námi se otevřely krásné scenérie.Silničky vinoucí se údolími, vrcholky hor, vodopády, zbytky sněhu, drsná a krásná horská příroda.Žluté květy u potoka. Zurčící potůčky s průzračnou vodou co chutná jako sníh.
Pasoucí se ovce a kozy.Stánky se sýry, preclíky a masnými výrobky.Lehký a voňavý horský vzduch.Klid, chlad a ticho.
Také jsme si koupili sýr a salám a pak ho snědli u horské bystřiny. Byla to jedna z těch chvil na kterou budu vzpomínat.
A potkali jsme partu lidí co jeli námi obdivovaný závod „Balkan gum“.Jeli jsme s nimi kus cesty, míjeli jsme jezero a v zatáčkách potkali krotké skoro na první pohled cirkusové medvědice, co i s mláďaty žebraly u svodidel.
Na hrad Poenari jsme se dívali z jedné moc útulné hospůdky s pivem a polévkou v chlebu. Nevadilo mě, že jsme nezrealizovali výstup na onen hrad, přeci jen šlapat tolik schodů by byla ztráta času i energie.Takhle to bylo lepší.Nejsme hrdinové.
Cesta do Bukurešti patřila k těm horším. Projížděli jsme vesnice, které byly spojené, jedna končila a hned druhá začínala, všude jsme se snažili dodržovat rychlost. Nejhorší průjezd byl městem Pitešti, řidiči jezdili nepředvídatelně a město bylo velice ošklivé a zanedbané.
Nakonec jsme přijeli do Bukurešti a zaparkovali u jezera., které je přímo v centru. Nějak jsem domluvila u ostrahy, že zde můžeme do rána přespat, že prý policajti chodí parkování kontrolovat až po 7 hodině ranní. Pán za to že kývl, dostal plechovku Prazdroje.
Byl vlahý večer a my jsme si v místní hospůdce objednali pivo a rybu. Ceny byly o něco dražší než u nás, ale co..hlavní město.
Pak jsme se šli projít po promenádě a zpět. Byla to krásná a romantická procházka.
Komáři kousali a já jsem usínala oblepená vlastním potem. Kolem 2 hodiny jsem šla na wc a jak jsem otevírala postranní šoupací dveře, vyjely mi z pantů a zůstaly viset. Bylo to jedno z nejhorších zděšení, kromě cesty bílou mlhou, této dovolené. Muž Vilda sice rád nebyl,ale dveře „nahodil“. Konec a jde se spát, ale ve vedru to moc nejde.
7.7.
Ráno hned valíme před vilu Čaušeska a můžeme stát hned před ní, protože je to parkování pro návštěvníky.To jsme rádi.Prší jak z konve.
Vstupenka pro jednoho stála v přepočtu..., prohlídka trvala zhruba hodinu. Tento diktátor i s rodinou žili v nezměrném přepychu, zatímco lid strádal a neměl co do úst. Obdivovali jsme podlahy, nábytek, mozaiky,botanickou zahradu, zlatou koupelnu a já zejména bazén a okolí a atriovou zahradu. Jeho manželka měla tolik oblečení a bot,že jsem padla na zadek.Některé kusy tam byly vystavené.
Přestalo pršet. Vilda chtěl vidět ještě budovu parlamentu,která patří mezi budovy, co máte v Bukurešti vidět.Ale cesta byla tak blbá a zmatená, že jsme se na to vykašlali a vyrazili k moři.
Cesta k moři by se dala nazvat trestnou. Nepříjemné horko, divní řidiči a strašidelné domy a města a vesnice.Marně jsem si vzpomínala na svou návštěvu Rumunska v dětství. Zdálo se, že bylo tenkrát vše čisté a moderní. Divná změna...několik kroků zpět.
Těšili jsme se,že zakotvíme na pár dní v nějakém hezkém kempu v Eforii.Po zmateném a hloupém hledání v horku jsme zjistili, že kemp už neexistuje, zůstaly po něm nechutné zbytky polorozpadlých budov a odpadků. Pak jsme se chtěli podívat k solnému jezeru.ale ocitli jsme se na místě, odkud by prchal i otrlý cestovatel.Pro mě to bylo trpké zklamání, měla jsem v hlavě obrázek krásných přímořských letovisek. Takže Eforie nebyla žádná euforie.
Nakonec jsme zaparkovali a šli se alespoň smočit do moře.Vše tam bylo ošklivé, moře kalné a mělké.
Pokračovali jsme na Mamaiu,Cestou jsme se zastavili v Lidlu a chtěli nakoupit, ale řekli nám, že eura neberou.Museli jsme najít nejbližší směnárnu. Google mapa nám vybrala cestu v polích, podél trati ,přes trať, přes sídliště, kde pobíhají toulaví psi a kočky, ostatně jako všude v Rumunsku, kde jsou vysypané odpadky a omšelé zdi domů......
Nakonec jsme směnárnu našli, dostali balík Lei a vyrazili na nákup.Jsou to krásné bankovky, mají částečně průhledné obrázky.
Hledali jsme na Mamaie nějaký kemp.Pamatuji si, že jsme bydleli v mém dětství v nějakém krásném kempu, v bungalovech a naproti bylo jezero Ovidiu, kde žijí vzácní ptáci.
Tady byly všude jen hotely,některé rozestavěné, jiné hotové, ale vše vypadalo jako nedostavěné, špinavé a ošuntělé.Rumuni jsou možná dobrosrdeční, ale nemají žádný smysl pro krásu a kultivovanost okolí.
Nakonec jsme kemp našli, byl mezi dvěma hotely.
Když jsme si postavili auto a vytáhli markýzu, šli jsme se vykoupat do moře.Pláž byla hezká, akorát to nebylo na bosé nohy, místo písku tam byly drcené mušle a chůze po takovém terénu je hodna fakíra.
Dali jsme si v plážovém baru pivo v přepočtu za 70 kč.
Pak jsem se šla osprchovat do sprch, které byly omšelé, všude se válely vlasy,záchody byly špinavé, bez toaletního papíru a v umyvadlech lezli obrovští odpudiví brouci. Ale co, vlasy jsem si umyla a osprchovat jsem se zvládla bez újmy.
Objevili jsme další wc a sprchy, které byly čisté i s toaletním papírem, ale u záchodů nešly zamykat dveře a sprchy měly jen takovou plastovou přepážku,tak to nebylo moc intimní.
8.7.
Spali jsme tvrdě, ráno v 6.30 nás vzbudil hluk ze stavby vedlejšího hotelu. Šli jsme se vykoupat do moře, což bylo moc fajn, skákali jsme přes vlny a užívali si moře.
Jen ta všudypřítomná hudba z plážových barů nás nebavila. V areálu kempu byl obchod, kde se z jedné strany vydávaly obědy.Nikdo z mladého personálu neuměl anglicky.Nakonec jsme se nějak domluvili.Já si objednala řízek, hranolky, kečup, salát a Vilda grilované grundle, brambor a zvláštní omáčku k tomu.Vše jsme dostali v plastových krabičkách s plastovým příborem. Jídlo bylo ale dobré, za slušnou cenu.
Odpoledne jsem poklidila auto, umyla nádobí a vyprala prádlo. V tom jsou kempy jednou za čas fajn.
Dali jsme si siestu, ale horko a neustálý hluk stavebních prací nás dost rušil. Odpoledne jsme zašli zase k moři a hráli si ve vlnách, dali jsme si kávu a koupili místní nanuk.Vůbec nebyl dobrý, kvalita nulová.Večer bylo zataženo, hřmělo, ale nepršelo. Koupili jsme si lahev vína a sýr a poseděli večer u auta. Z pláže jsme slyšeli věčnou hudbu, ze stavby ťukání a zvuky jeřábu, které se ozývaly v pravidelných intervalech.Z venku jsme slyšeli stále houkat sanity nebo policii.
Vedle nás měli karavan nějací Němci z Hannoveru, říkali, že na to stejné místo jezdí asi 15 let. Pán chodil kolem přívěsu a divně se kýval, nazvala jsem ho starým Brunem, jeho paní seděla před přívěsem, krmila vrabce a neustále si zpívala nebo hovořila s imaginární postavou. Pojmenovala jsem jí potrhlá Gertruda.Většinu dne byli ale zalezlí v přívěsu.Potřebovali jsme dobít mobil, tak nám ho nechali dobít za drobný úplatek, za plechovku piva. Ještě že jsou na světě dobří lidé.....
9.7.
V noci Vilda zabíjel komáry.Mě se zdály strašidelné divné sny.Vzbudilo nás pravidelné hlasité ťukání a „pískání“ ze stavby a už jsme se sbalili, protože jsme měli kempu plné zuby.
Když jsem tam tak ležela v autě, spálená od sluníčka,trochu jsem rozjímala nad životem.Už nechci říkat, těším se a plánuji, většinou je vše jinak.Lepší se snažit nechat to plynout, všechno se děje jak má.Každý se děsí konečnosti, já se děsím nekonečnosti.Ale to je na dlouhé povídání.
Vyrazili jsme na solné jezero, tentokrát z jiné strany.Jezero je slané jako Mrtvé moře a jeho voda i bahno má podobné léčivé účinky. Cituji:“Jezero Techirghiol se rozléhá na ploše 10,68 kilometrů2 a hloubka jezera je 9 metrů. Koncentrace soli ve vodě je 95%, což umožňuje vytvořit vrstvu bahna na dně jezera, které má terapeutické účinky.“
Zaparkovali jsme a šli do stánku na pivo.Byla tam moc příjemná atmosféra a po dlouhé době krásné prostředí.Pivo nám slečna přinesla ve zmrzlých půllitrech, tedy spíš 0,4l. Bylo tam tak příjemně, že bych jich klidně vypila i víc, ale byli jsme zvědaví na jezero. Bylo hodně mělké, museli jsme si tam vzít boty do vody, protože dno je nepříjemně kamenité a kluzké.Foukal vítr a ty slané vlny rozfoukával do obličeje.Jedna slaná kapka mě přistála v oku, bylo to hodně nepříjemné. Zvláštní zkušenost,ale po osprchování jsem se těšila na další cestu.
Vydali jsme se na vysněnou divokou pláž Vadu.Cesta byla zase všelijaká,jak už to v Rumunsku bývá.Potkávali jsme různé pomníky, rakety, stará letadla a opuštěné továrny. Poslední kilometry k pláži byly trochu divočejší, písečnou cestou a částečně trochu rozbitými „panelkami“,pro jedno auto jsme dojeli k písečné duně, kde bylo parkoviště, tedy neoficiální. Tam jsme zakotvili, když jsem vylezla z auta, praštilo mě do uší to nádherné ticho.Rozdělali jsme stolek a židle a dali si večeři.Tentokrát mojí, kotlíkovou. Maďarský guláš se špagetkou..směs z konzervy, k tomu chléb a rajče, chutnalo to náramně.
Na pláži byly různé stany lidí, co přijeli relaxovat na víkend. Nikde žádné hotely, žádné slunečníky, žádná „hudba“. Nádhera.Krásná atmosféra. Příjemní lidé. Moře bylo kalné a mělké, jako všude.
Koupali jsme se, četli si a pili plechovkové pivo, co nám ještě zbylo. Večer jsme si dali židličky a stůl na pláž k mořu, zapálili svíčku a pili domácí víno.Nad mořem vyšel měsíc.Byl to moc pěkný a pohodový večer. Pláž splnila naše očekávání. Pomáhali jsme ještě v noci autu, co se zahrabalo v písku.V dálce za dunou si někdo z náklaďáku udělal kromě letního bytu i letní kino.Promítali si tam širokoúhlý film.
10.7.
Ráno nás přivítalo tichem a jasným nebem, po snídani se naposled vykoupat v kalném moři a pak odjezd.
Ujeli jsme 35 km po cestách, které snad ani cestami nebyly, chudák naše autíčko.
Rumuni, jak jsme pochopili , dodržují silniční pravidla svým vlastním, svérázným způsobem.Chvíli trvá, než si člověk zvykne.Po cestě jsme jeli trajektem přes......s velmi důležitým šéfem, co navigoval auta, jak mají zajet na palubu.Patří mu můj obdiv.Opět nepříjemná cesta do Bitsazké soutězky. Mysleli jsme, že budeme spát u přehrady Bystrica, ale nikde to nešlo.Jeli jsme se podívat pod přehradu,ale tam to bylo totálně odporné a strašidelné, ne příroda, ale ty stavby a další zásahy člověka rumunského....řekla bych že zde opravdu platí přísloví:“Na co sáhne, tam sto let tráva neroste“.
Pokračovali jsme směrem k soutěsce a hustě pršelo, tak jsme zastavili na malém parkovišti, kde začínala soutěska.
A protože pršelo moc, ani jsme nevylezli z auta. Dali jsme si stůl na postele,nakrájeli sýr a pili vynikající bílé víno. Chvilku jsme poslouchali rádio, pak jsme měli černou hodinku. Spali jsme „trochu z kopce“, ale to nevadilo.Venku pod střechou autobusové zastávky spali toulaví psi, bylo mi jich líto .
Z pobřeží z pláže Vadu k začátku soutěsky najeto dnes 430 km.
11.7.
Ze soutězky do Sovaty jsme to měli 90 km.Do tohoto lázeňského městěčka jsme se moc těšili, tedy já moc. Bylo to tam krásné, po malém bloudění jsme krásně zaparkovali, koupili si vstupenku a dali si věci pod jeden ze slunečníků u jezera.Začalo pršet.Voda byla jen vlažná a mě byla zima. Lidé tedy personál nepůsobili moc vstřícně.Byla tu pauza 13-15 hod. A zákaz vstupu do jezera, kvůli tomu, aby se voda ohřála, říká se tomu helio efekt, kdy se ohřejí horní vrstvy sladké vody a dole zůstává slaná, ale neohřála se a my jsme tři hodiny strávili jezením, pitím , čtením a psaním. K obědu jsme si dali polévku, rýži s kuřecím stehnem. Bylo to samoobslužné a oběd byl opět v plastových nádobách, nicméně moc dobré jídlo. Ani mladí za barem neuměli anglicky.Ceny srovnatelné s našimi.
A pívo Becks dvakrát...
Po otevření jsme se ještě šli vykoupat, ale slunce nevysvitlo a mě byla zase ve vodě zima.Odjeli jsme a mířili na hranice s Maďarskem.Projížděli jsme podivuhodnou krajinou, různými městy a vesnicemi, v jedné vesnici jsme viděli kamion v domě, ošklivě vypadající nehoda, v jiné vesnici honil mladý cikán asi manželku kolem domu a bil ji.Moc pěkné.Cikáni tam chodí v krásných krojích.Další cikánka křičela na starého přes cestu a hrozila mu.U domu na trávníku se válel toulavý pes....taková venkovská idyla...jeli jsme směr Oradea 1070 km.
Pak už další noc u nás v ČR proběhla na parkovišti plném kamionů.
Rumunsko je krásná země, musíme se tam někdy vrátit.!