Neapol viděti a zemříti
Začínám psát.Ještě nevím jestli stvořím jen delší článek, nebo budu popisovat den po dni.
Ještě jsem prohřátá sluncem a vidím před sebou v dálce moře a siluety Vesuvu.Slyším houkání mopedů a aut, slyším zpěvnou Italštinu.Moje nohy šlapou po černé dlažbě,cítím opojnou vůni pizzy, vína, espresa a parfémů.
Stýská se mi po Neapoli,po tom šíleném městě plném protikladů, městě bez jakýchkoliv limitů a pravidel. Po Neapoli, která je hlučná, špinavá a zanedbaná a zároveň plná fascinujících zákoutí,temných dvorů, velebných chrámů, mozaik a fresek, plná pouličních stánků,restaurací, obchodů s módním oblečením co u nás nevidíme a tajemných podzemních chodeb.
Týden v Neapoli mi mnoho dal.Uvědomila jsem si, jakým způsobem se liší naše a jejich společnost.To co mě nejdřív šokovalo mi teď chybí.Neapol se stala částí mého srdce.
………………………………………………………………………………………………………………………………….
Vše začalo 6.6.2016 v pondělí ráno, kdy jsme na letišti V.Havla v Praze čekali na náš let Easy Jet.Naše posádka čítala tři členy: Mě Katy , dceru Mišku a manžela Vildu.
Již při nástupu do letadla nás přivítali krásní Italové se slovy:“ Buon giorno“. Let byl pohodový a příjemný,trval z Prahy do Neapole hodinu a půl.
Byla jsem zvědavá co ucítím, až se poprvé nadechnu při výstupu z letadla.Vzduch byl teplý a byl cítit naftou.Slunce mělo mnohem jasnější svit,na který moje oči nebyly připravené, takže jsem si musela hned nasadit brýle.Bylo krásně slunečno a hodně teplo.
Naše trojice s baťůžky na zádech se vydala do centra Neapole.Myslím, že jsme ušli tak 5 km, než jsme se dostali ke „kýženému bytu“, kde jsme měli strávit týden. Za tu dobu jsme zažili nejedno malé dobrodružství. Šokovala nás špína, odpadky, nepořádek na ulicích a zanedbané domy.Nebyli jsme zvyklí na to, že proti nám na chodníku vyjede moped, nebo auto. Všechna auta byla „obytá“, měla promáčkliny,škrábance,poškozená zrcátka a nárazníky. Chodci na přechodu neměli přednost, ale doprava po městě to je kapitola na delší povídání, to ještě proberu.
Asi po hodině chůze jsme konečně objevili po cestě restauraci, velice pěknou ve srovnání s okolím, kde jsme si dali vysněnou pizzu Margaritu,vodu a bílé víno.Oběd byl vynikající, cena celkem vysoká
v přepočtu přibližně 1161 Kč.
Vysoká byla i teplota vzduchu, kdy jsme se s baťůžky ploužili po rozpálených ulicích a nakonec jsme našli naší „bytnou“ a kolem 15 hodiny otevřeli dveře našeho nového příbytku, kde jsme měli strávit další týden.Byt se nacházel v 5.patře ve starém činžovním domě v centru města, ulice se jmenovala Lamborgini…..
Ve spodní části bytu byla celkem slušně zařízená kuchyňka,plynový sporák,elektrická trouba,linka, základní vybavení.
V koupelně byl sprchový kout a záchod.
V patře bytu,kam vedlo několik dřevěných schodů byly tři postele a skříně. Unaveni jsme usnuli.
Odpoledne jsme se vypravili do města a nakoupili základní potraviny.Při nákupu nám prodávající vždy něco navíc „přibalili“,ale bylo to v původní ceně. V pekařství nám dali k chlebu malou housku.
U zelináře ve stánku jsme si koupili salát,masitá velká rajčata,citron větší než mužská pěst,papriky,olivy a mozzarelu.
Takže k večeři jsme měli zeleninový salát s mozzarelou a olivami,chléb s máslem,šunkou,pomazánkovým máslem a víno. Byla jsem v šoku,protože mozzarela byla pravá z buvolího mléka,olivy byly čerstvě naložené, pomazánkové máslo, mléko i víno měly úžasnou chuť i vůni.
Kladla jsem si otázku jaké že odpady to jíme u nás? Tady mělo jídlo skutečnou chuť ,tady opravdu chutnalo.
Čekal nás první vlahý večer.Kam se půjdeme projít? No přeci hlavní ulicí pořád dolů…až dojdeme k moři.
To jsem si myslela já. Skutečně, šli jsme hlavní ulicí dolů k moři,cestou jsme objevili malý supermarket,kam jsme pak chodili nakupovat.Cesta byla hloupá a zmatená.Řidiči na přechodu pro chodce skutečně přednost nedávali.K moři jsme se v podstatě nedostali, všude byly ploty a zábrany.
Našli jsme cukrárnu,vypadala tak lákavě,neméně lákavě vypadaly zmrzliny v chladícím pultu.Tak jsme ochutnali.Nebyly špatné,ale ve Slovinsku chutnaly nesrovnatelně lépe.Jedna dávka byla velká jako lidská pěst,Miška si dala kombinaci několika zmrzlin a šedé zmrzliny dostala tolik,že se rozzlobila a zmrzlinu částečně vyhodila.Celkem jsem jí chápala,protože jí nechtěla, ale slečna jí nerespektovala.
I PO TĚCHTO zážitcích jsme stále měli naivní představu,že se k moři dostaneme, moře jsme skutečně chvilku viděli,ale pak jsme zase zabloudili kdesi v místech, kam bych se sama nevydala.
Oklikou jsme se vrátili do bytu celkem rozčarovaní.
7.6. úterý
Krásné slunečné ráno,vstávali jsme až v 8.30, na snídani jsme měli chléb s pomazánkovým máslem, šunkou, rajčetem,čaj a nemohli jsme přijít na to, jakým způsobem vyrobit kávu z tou jejich konvičkou na překapávání kávy.Po třetím neúspěšném pokusu jsem připravila turka v džezvě a tento způsob přípravy kávy nám zůstal až do konce pobytu.
Vyrazili jsme do neapolských uliček,našli jsme turistické centrum,otevírala se před námi nová a nová zákoutí.Úzké uličky střídala prostorná náměstí a nemohli jsme vynechat návštěvu místních kostelů.
Cítila jsem tam zvláštní pocit, zbožná úcta mě obklopovala a já cítila její energii jako jemný vánek.Chrámy jsou tam moc krásné a atmosféra v nich se musí procítit, nic takového jsem u nás nikde nepoznala.
V uličkách byl čilý ruch, stánkaři nabízeli všechno možné i nemožné, z kamenných obchodů se linula vůně koření,parfémů,silné kávy a pizzy. Mezi lidmi kličkovaly další lidé na nepostradatelných mopedech, které dotvářely neotřelý kolorit města.
U trhovců jsme koupili malé rybky grundle a ty jsme měli k obědu.Usmažili jsme je zprudka na pánvi na olivovém oleji, k tomu jsme měli chleba, salát a víno.
Po obědě jsme si udělali siestu.
Odpoledne jsme se šli zase projít, koupila jsem si pěkné kraťasy a dostala jsem neodolatelnou žízeň na pivo.Byl problém vyhledat hospodu, kde měli točené pivo.Nakonec jsme našli hospodu se „zahrádkou“ kam jsme se posadili.Točilo se pivo značky Perroni.Malé pivo stálo….velké…..Celkem dost peněz.K pivu nám číšníci překvapivě pro nás donesli tři malé mističky s různými slanými keksy.
V hospodách někdy donesou navíc k pivu nebo vínu pochutiny na chroupání,ale účtují si za „služby“ kolem 1,5 euro.
Koupena Arte carta třídenní karta na jízdné MHD a příměstské spoje,pro jednoho vyšla na 24 Euro.
8.6.středa
Natěšeni jsme vyrazili ve sportovním oblečení,kromě Mišky, která jela v nových černých šatech směr metro,dále nádraží Garibaldi a příměstským vlakem do Pompejí.Na nádraží byl příznačný chaos, ale nakonec jsme pochopili zdejší systém jízdních řádů a dobří lidé nás upozornili,že sedíme ve špatném vlaku,který do Pompejí nejede.
Škoda,v tom správném vlaku bylo nacpáno na metru čtverečním neuvěřitelné množství lidí.Byl to v podstatě jeden nekonečný vagon přepažený jen přepážkami bez skel,o absenci wc ani nemluvě, naštěstí se mi vyjímečně nechtělo…
V Pompejích jsme strávili asi 4 hodiny. Procházeli jsme rozvalinami,ulicemi,nakukovali do domů a vžívali se do doby,kdy to tady žilo.Je fascinující vidět původní moderně zařízené domy, átria,zahrady, lázně,obchody,amfiteátry i vykřičený dům. Původní kanalizace byla zachovalá,stejně tak i dlažba v ulicích.Představovala jsem si jak tudy kráčeli obyčejní lidé,otroci, gladiátoři i vysoce postavení lidé.
Všechny stihl stejný osud.Cítila jsem jemné energie,které byly jako pohlazení,jako kdyby zde stále procházely zdmi a hlídaly svoje domy duchové tehdejších obyvatel….
Ujal se nás nějaký Ital a chvíli nás prováděl.Dozvěděli jsme se zajímavé informace, ale pak Ital chtěl za tyto služby spropitné.Neměli jsme drobné.
Slunce žhnulo a my byli unaveni.U východu z Pompejí byla restaurace s neochotným číšníkem co nám za jednu kávu naúčtoval 3 Euro.
Pak jsme si koupili jízdné na Vesuv,tam neplatila Artecarta, jedna jízda byla 8 Euro.
Jízda tímto autobusem byl skutečně adrenalin.Konečně trochu života!Řidič měl puštěné rádio pěkně nahlas, zpíval si,jel velice svižně po městě, rozhodně mnohem více než 50 km v hodině,vlasy nám vlály,protože byl všude průvan a zatáčky projížděl tak, že jsem se musela držet pevně.
Dojeli jsme na úpatí Vesuvu, kde začíná Národní park.Tam jsme přestoupili do jiného autobusu, který spíš připomínal náklaďák.Cesta vzhůru se mi nezapomenutelně vryla do paměti.Ještě nikdy se mnou takhle žádný dopravní prostředek neházel, možná kůň.. a také jsem vymyslela jak se nadnášet abych zmírnila tvrdé nárazy…
Musela jsem dávat pozor, abych si nepřekousla jazyk. Milému autobusu jsem již neřekla jinak než „kostitřas“.
Když jsme se konečně dokodrcali pod Vesuv, byla jsem celkem ráda, že vystupujeme.Pěknou pěšinou jsme vystoupali až ke kráteru.
Výhledy byly úžasné.Pod námi se modralo moře a otevírala se krásná přímořská krajina plná lesů,políček a vesniček.Viděli jsme Neapol v celé její kráse a rozlehlosti.
Na sopečné půdě plné porézní hlíny a kamínků přesto rostly nádherné květiny s bohatými fialovými a růžovými květy.
Na vrcholu byl stánek s občerstvením.Prodávali zde výrobky ze sopečných kamenů a skla a také víno, koupili jsme si dvě lahve,bílé a růžové víno…a také ho hned doma vypili.Bylo vynikající, vřele doporučuji.
Prošli jsme se kolem kráteru. Hora byla relativně v klidu,vypouštěla přátelsky jen trochu páry, která byla cítit sírou.Když jsme se pokochali, museli jsme sejít zas po pěšince zpátky, protože nás čekal opět autobus, který byl na rozdíl od toho co nás přivezl nahoru moderní s klimatizací a odpružený, takže nerovnosti na cestě nebyly skoro vůbec cítit.
Když jsme přišli domů, udělali jsme si špagety, salát a vše zapíjeli vínem z Vesuvu.
S Vildou jsme večer vyrazili s vizí najít lanovou dráhu.Sedli jsme však do vlaku a třetí stanici nevěda kam vlastně jedeme jsme vystoupili.Díky Vildovo intuici a dobrému člověku jsme chytli poslední spoj zpět,jinak bychom museli šlapat pěšky a při představě té vzdálenosti mě zatrnulo.Měli jsme opět víc štěstí než rozumu.
A tím končím dnešní den.Ulehám do postele a protahuji se.V ruce držím sopečný kámen a myslím na Vesuv na tu mocnou horu co život dává i bere a cítím se s ním být spojená. Děkuji za krásné zážitky.
9.6.čtvrtek
Vstali jsme a udělali si snídani s nezbytnou kávou v džezvě.Dnes bylo zataženo,Vildu bolel zub a já jsem se spálila na slunci.Rackové lítali kolem balkonu a smáli se. Ten jejich chechot mi bude chybět…
Dnes jsme si naplánovali návštěvu archeologického muzea, kde jsme viděli všechny artefakty z Pompejí a Herkulánia,Neapole a okolí. Obdivovali jsme nádherně propracované mramorové sochy lidí a koní,bohů, i státníků, překrásné mozaiky a fresky, obrazy a různé předměty denní potřeby které se zachovali. Nejzajímavější ale bylo oddělení věnující se prostituci v Pompejích a sexuálnímu životu vůbec. Tolik symbolů falusů jsem nikdy neviděla. Ten symbol se používal jednak pro označení veřejného domu, nebo jako směrovka k němu a dále jako symbol hojnosti a bohatství.
Když jsme však chtěli vidět „zlatý hřeb“tedy původní odlitky otisků těl z Pompejí, pavilón byl zavřený.Úklid. Nikoho nezajímalo,že jsme z Česka a nemůžeme čekat do odpoledne,než vyluxují.No Itálie….
Odpoledne jsme z náměstí a zastávky Dante dojeli do zastávky Muzeum…(skoro jako v Praze)..,vyjeli lanovou dráhou na kopec, kde byly další rušné ulice, obchody a restaurace, ale i krásný a tichý park, kam jsme se uchýlili a procházeli jsme se až jsme došli na vyhlídku . Vánek nám vlál ve vlasech a my se dívali dolů do kraje na zahrádky na střechách domů a na modrý obzor a širé moře.
Nakonec jsme našli cestu k moři.Běželi jsme po nekonečných schodech dolů.Kousek jsme se svezli autobusem do Santa Lucie,pověstného přístavu opěvovaného ve starých písních. Všude byly hotely a žádná pláž, jen taková malinká.Konečně jsem se mohla přivítat s mořem.Vyhrnula jsem si šaty nad kolena a brouzdala se ve vodě. Pak jsme chvíli seděli na kamenech a dívali se na obzor a na siluety krásné pevnosti Castel Ovo.
Přicházela bouřka a tak jsme si v jedné z kavárniček objednali capucchino a zmrzlinu a přečkali déšť pod slunečníkem.
Mírně foukalo a vzduch byl příjemně prosycený jemným deštěm. Prošli jsme pevnost a chvíli se schovali, protože zase pršelo.Pak jsme se dostali na nejvyšší místo pevnosti,kde se nám a hlavně Mišce zježily vlasy na hlavě a ona vypadala jako mimozemšťan s anténami kolem hlavy.Dostali jsme záchvat smíchu,nejvíc asi já.
Pak jsme šli po pobřeží kolem vyhlášené kavárny Gambrinus, divadla, přes rozlehlé náměstí.Mezi sloupy kostela ve vrstvě odpadků si kluci kopali s míčem.Vešli jsme dovnitř kde byl nádherný klid a ticho, sedli jsme si do lavic a pozorovali barevné fresky v oknech i majestátnou klenbu.Moje duše se dostala do stavu extáze,seděla bych tam hodiny.
Prošli jsme částí čtvrti Toledo, cestou nakoupili a povečeřeli.
Večer jsme se vypravili jinou lanovou dráhou na kopec a hrad Monte Santo.Hrad byl nepřístupný,z hradeb fascinující výhled na moře a modrý Vesuv. Stejně fascinující byl i konečný účet za jednu lahvinku 0,7 l vína, kterou jsme si vypili v útulné zahrádce místní malé restaurace.
Holt je potřeba si předem zjistit cenu,jinak vás „natáhnou“.
10.6.pátek
Dnešní den byl nejhezčí. Ráno jsme vyrazili s baťůžky na zádech ze stanice Garibaldi do Ercolánia,tentokrát jsme jeli „courákem“,který byl narvaný k prasknutí.
Prohlídka Herkulánia byla úžasná a když jsme procházeli zachovalými domy a uličkami, na některých místech mě mrazilo.Toto město bylo zasypané sopečným bahnem a dokonale „zakonzervované“.
Byly zde obchůdky, dílny,pekárny,lázně,univerzita a studenská kolej.Nejvíc na mě zapůsobily kostry lidí ,kteří se v zoufalé hrůze chtěli zachránit a shromáždili se v dolní části města.Stála jsem tváří v tvář opravdové minulosti..
Pak jsme pokračovali dále vlakem do Sorrenta,celkem zajímavá cesta, jedna zastávka byla uprostřed mostu,postaveného vysoko nad údolím,,další byla uprostřed tunelu..v Sorrentu jsme měli štěstí a Miška „vykomunikovala“,že jsme našli autobus a ten nás odvezl kousek za město, kde jsme sešli do údolí a byli konečně na pláži u moře.
Konečně jsem se ponořila do slané mořské vody a vlny mě pohupovaly a nadnášely…tolik jsem čekala na tento okamžik! A když jsem plavala dále do moře naskytl se mi krásný pohled na modrý Vesuv.
A tak jsme si to s Miškou užívaly,zatímco Vildu bolel zub a spal na pláži.
Pak jsme zašli na kávu do místní kavárničky a dívali se na moře,byl to krásný den.Cesta zpět do krkolomného kopce nebyla zas tak obtížná jak jsme si mysleli.Vyšli jsme na silnici a kus museli jít pěšky s Italy jezdícími divoce to byl celkem adrenalin.Nakonec nás autobus dovezl do centra města,kde jsme si na malém náměstíčku dali pizzu Margaritu a bílé víno,byly to pěkné okamžiky.
Domů jsme se dostali opět vlakem.
11.6.sobota
Pátek byl dnem nejhezčím a sobota zas nejhorším. Když se vám v cizině pokazí zdraví a hlavně něco se zuby, je to víc než adrenalin.
Po „okouknutí“ zdejší státní nemocnice jsme pochopili jaké bylo štěstí,že nás odmítli ošetřit.To se musí prostě zažít na vlastní kůži.Nemocnice připomínala spíš ošuntělý,špinavý a depresivně působící sklad, nebo starý poloopuštěný objekt blázince či LDN.
A tak jsem pro miláčka nakonec v lékárně utratila asi tak 20 Euro za léky a ATB volně prodejné.Samozřejmě pojišťovna toto nehradí….
Léky zabraly a tak jsme si k obědu připravili výbornou rybu…vařil Vilda…po obědě jsme všichni spali a doháněli tak deficit spánku z dnešní probdělé noci,u kávy jsme se podívali na mobilu na film o Pompejích a Herkulániu.Odpoledne jsme koupili dárky,prošli se po městě a navštívili s průvodcem fascinující neapolské podzemí.
12.6.neděle
Je to tak,člověk si něco maluje a vysní..a pak je vše jinak.Na doporučení rodáka,jsme se vydali k moři…že prý i v Neapoli se dá koupat. S plavkami,brýlemi a svačinou v batohu a s nadějí v hlavě jsme ráno vyrazili. Metrem ze stanice Monte Santo do stanice Mergellina.Koupili jsme si celodenní jízdenku pro jednoho to vyšlo na 4.50 Euro.
Myslela jsem si,že na stanici, kde jsou koleje a čekají lidé,prostě za chvíli pojede tramvaj.Pak jsem si všimla,že tramvajové koleje jsou již staré a dlouho nepoužívané.Tak by mohl jet alespoň autobus? Nejel.Nevím proč tam čekali ti lidé …po 15 minutách jsme se rozhodli jít pěšky.Bylo horko a my se těšili k moři.Ušli jsme asi 4 km,hluboko pod námi bylo moře,dívali jsme se stále na jeho modré vody a nekonečný obzor, na Vesuv,na překrásná sídla boháčů a parky s palmami,fíkovníky a olivami,s pomerančovníky a citronovníky a všude přítomnými fialovými květy….jedna pláž za 12 Euro na osobu nás spíš odpudila,ošklivá cena za kousek písečné pláže a moře, na jedné straně ukončené starým a špinavým domem….šli jsme dál a nakonec jsme sešli nějakou cestou a dostali se k moři, kde však nebyla pláž, ale obrovské balvany, kde se místní jen opalovali,ale nekoupali.Chtěly jsme s Miškou si zaplavat,ale příboj byl silný a nebylo to bezpečné,hrozilo,že s námi vlna smýkne na ostrý kámen.
Z druhé strany byla špinavá malá zátoka, kde kotvily čluny.Já se chtěla alespoň ponořit,bylo mi horko a akorát jsem se uhodila do nohy o lano, kterým byl ukotven člun pod vodou.Tak jsme to vzdali.Miška se chtěla kochat a my jsme znechuceně odešli a museli absovolat celou cestu zpět,opět nic nejelo.
Během cesty zpět mi „odešly“ i moje parádní vycházkové boty se vzorem leopardím a skončily doma v koši.
My s Vildou jsme dojeli domů,osprchovali se, dali si kávu,abychom posilněni opět vyrazili na další průzkumnou cestu k moři…
Nové poznatky z dnešního dne?Lidé se tady moc nekoupou, spíš relaxují a opalují se, rádi chodí do restaurací a užívají si života.
K cizincům jsou většinou milí a ochotní i když jejich rady jsou někdy zmatené a zavádějící..když nás někdo viděl s batohem a mapou,bezradně bloumající, hned přišel a poradil….Ve vlaku bylo asi tak 10 stupňů Celsia..celkem teplotní šok,vystoupili jsmena stanici……………., kde jsme se setkali s naší Míšou cestovatelkou,která se nikdy neztratí, už jen proto že mluví plynně anglicky.Pokračovali jsme na konečnou do……konečně moře,ale větrno, nikdo se nekoupal, na písečné pláži čpěla moč, někdo se koupal,ale všude byla jen mělčina, nic pro nás.Takže opět zklamání.Moře už se prostě konat nebude.Škoda.
Mysleli jsme si, že zde platí celodenní jízdenka, co jsme si ránou koupili, ale museli jsme si koupit novou.
Večer jsme se prošli a na jednom z těch kouzelných náměstí jsme si dali v restauraci na zahrádce pizzu a víno. Vše se pokazilo tím, že chtěli za obsluhu 1.50 Euro navíc.Naposled jsme byli v kostele, kde jsme zas cítili tu kouzelnou atmosféru.
13.6.pondělí
Ráno taxíkem,co projel tři semafory v pohodě na červenou a pak rozloučení s Neapolí na letišti.
Arrivederci Napoli…tiamo!
pokud si budete chtít prohlédnout fotky z Neapole, můžete zde:
http://amal2211.rajce.idnes.cz/Neapol_2016/