Domovská stránka
Kateřina Ilgnerová -> Povídky, básničky -> Život je udržitelný a obnovitelný

Život je udržitelný a obnovitelný

Říkala jsem, že už sem nebudu psát. Nicméně občas mě napadne nějaká myšlenka o kterou se chci podělit. Mnoho článků jsem smazala, protože mi připadly nepatřičné a hloupé.

Všechno už totiž bylo napsáno i řečeno. Navíc dnešní doba je plná slov, zvuků a dalších věcí, které mají za úkol odvádět pozornost od sebe sama, od nitra a duše. Mají za úkol člověka natolik zaměstnat a rozptýlit, aby už nebyl čas rozjímat, přemýšlet a koncentrovat se.

Naopak, dneska máme na všechno „specialisty“, vše je udržitelné a obnovitelné…jen slova a slova….na první dobrou..i na poslední dobrou..noc.

Já jsem přemýšlela, proč většina lidí potřebuje být vedena, když nejlepší vedení má každý člověk sám v sobě. To není o tom nenaslouchat druhým, ale naslouchat hlavně sobě, svému vnitřnímu hlasu, intuici. První pocit je vždycky ten správný. A když mu nevěříme je to chyba, hádat podruhé už je chybné, tam už si rozum dosazuje svoje „rozumy“. K tomu, abychom se spojili se svojí duší potřebujeme klid a koncentraci. Odejít tam, kde je ticho.

Dnešní svět je ale založený na hluku, v restauraci u jídla i na WC často „hraje hudba“.

Nejsem staromódní, hluk a chaos jsem neměla ráda ani jako dítě.

Život je tak krásný a zajímavý, protože je proměnlivý a nevyzpytatelný. Jeden neví „co bude“.

My sami známe na všechno odpověď. Můžeme si svůj život řídit sami a naplánovat si ho, jak chceme. K tomu je potřeba pokora a zároveň víra. Ne vždy se nám líbí, jak se nám život vyvíjí. Mnoho dějů je tu proto, abychom sílili a rostli a sbírali zkušenosti, někdy to bolí.

Nemusím dělat práci, kterou dělat nechci, nemusím se obklopovat toxickými lidmi, můžu být zdravá, můžu být zamilovaná. Možná že si můžu naplánovat i svůj odchod ….není to morbidní, bylo by fajn umět zemřít.

„Všechno bude jako dřív, jen ty a já už nebudeme žít“, jak zpívají Kabáti. Jak moudrá a nadčasová slova.

Naše konečnost nás děsí. Najednou tu nebudu.je to příšerná představa. Pocit tmy, bezmoci. Ale než jsem se narodila, také jsem tu nebyla. Je to stejný stav ne-existence, a to nás neděsí.

Na druhou stranu nekonečnost, věčnost v pojetí pozemském by bylo velké trápení. Zažívat pořád dokola do nekonečna stejné věci stejné stereotypy, potkávat stejné lidi co nechci vidět, poslouchat věčně „věčně již obehrané“ „písně…ne to ne. Věčnost jedině v rámci nějakého dalšího života, existence ve vesmíru, ale o tom nic nevíme.

Nevím jak článek ukončit. No přeci nebudete číst moje „plky“ věčně.