Domovská stránka
Kateřina Ilgnerová -> Povídky, básničky -> Proti věku není léku

Proti věku není léku

Proti věku, není léku, jak se říká. Někdo se cítí „starý“ už ve dvaceti, někdo se cítí na dvacet v padesáti.

Můj případ je ta druhá možnost, i když občas se cítím i na sto…..

Když mi bylo oněch dvacet let, vůbec jsem si toho nepovažovala a brala to jako samozřejmost. Neřešila jsem postavu, pleť, klouby, šediny, špatný zrak ani vrásky. Největší starost jsem měla kam se jít pobavit, zatancovat, dobře najíst a s partou jít někam „zapařit“. Řešila jsem míru svojí osobní svobody a samostatnosti a sobecky jsem si přála mít co nejvíc dovolené, dokud jsem mladá a nikdy mě nebavilo chodit do školy a do práce, to jsem vnímala jen jako nepříjemnou nutnost. Nebyla jsem líná a asi ani ne hloupá, ale byl to důsledek té doby, která mladým lidem neumožňovala ani cestovat, ani se prosadit a být kreativní.  Cesta na „Západ“ byla uzavřená a režim nás nutil podvádět, lhát a přetvařovat se.  V tomto směru ten dnešní není lepší.

 Žila jsem si svůj soukromý život a svět „ tam venku“ a život v něm brala jako nutnost a jedinou možnost jak si vydělat peníze.

A teď hezky zpátky ke zralému věku. Zatím se cítím být pořád plná energie, ale je pravda, že se změnilo pár věcí. Kromě mých vnitřních názorů na vše a postojů, kdy se cítím být velmi osvobozená se mnohem víc s větší péčí a láskou starám také o své tělo.

Není všeobecný názor jak si zachovat dobrý zdravotní stav, protože jsme  každý jedinečná osobnost a každý z nás potřebuje něco jiného. Jako má každý z nás jinou postavu, barvu očí, vlasů, zabarvení hlasu, jiný tělesný pach, krevní skupinu a genetickou výbavu, nikdy nefungují rady typu, toto dělejte a toto ne.

Týká se to stravování, cvičení i životního stylu. Každý si musí vybrat sám dle svého uvážení co je pro něj nejlepší. A může se to měnit během jediného života.

Místo nesmyslů by se děti měly ve škole učit jak zacházet se svojí intuicí a instinkty tak, aby nám byly tím nejlepším rádcem. Jak se stále opakuji, svůj život si můžeme „moderovat“ sami od začátku do konce, jen vědět jak.

Jak si správně vybrat z mnoha možností co nám život stále nabízí. Neustále přicházíme po naší životní cestě na nějaké rozcestí a musíme se každý den rozhodovat, kudy se dáme dál.

Proč mě například bolí klouby? Mám nadváhu? Necvičím a vykonávám stereotypní činnosti? V dětství jsem odmítala jíst kuřecí chrupavky a tak teď musím baštit kolagenové tablety.

Bolí mě záda? Často se za bolestmi skrývá stres, stresem se stáhne svalstvo a to bolí.

Mám vrásky? Špatně pečuji o kůži, moc piju, kouřím a málo spím…například.

Každý kousek těla má nějakou signaturu, která k nám promlouvá logickou řečí.Je to známá věc, jen málokdo se nad tím zamýšlí.

Mám problém se zuby? Koho mám plné zuby?

Mám problém s očima a ušima? Co nebo koho nechci vidět a slyšet?

Bolí mě v krku? Co se bojím říct?

Bolí mě srdce, nebo žaludek? Kdo mě zraňuje a co nemohu strávit?

Ve žlučníku doutná potlačená zlost, v ledvinách  a střevech strach, kolena zas znamenají pokoru a kotníky naší cestu životem.

Na prohlídky k lékaři bychom měli chodit a zároveň bychom se měli naučit přemýšlet a číst v tom co nám říká naše tělo.