Domovská stránka
Kateřina Ilgnerová -> Povídky, básničky -> O Nicotě

O Nicotě

Myslela jsem si něco jiného o životě, než je. Mám pocit, že to co bylo do teď nemělo smysl. Nic z toho co jsem udělala mi teď nepůsobí ani radost, ani hrdost.

Sedím v kuchyni schoulená do županu, píši a nostalgicky vzpomínám a přemýšlím. Poslouchám relaxační melodie se zvuky ptactva a nejvíc naslouchá můj sladký anduláček Ferda a přizvukuje v kleci. Má ale otevřená dvířka a kdykoliv může vyletět ven….vím, že se do klece zas vrátí…

Moje dětství, mládí a dospělý věk. Jako kdyby to byl balónek, který se odkutálel někam pryč. Nevím, možná bych měla běžet za ním a hledat ho v polních souvratích, v lese u potůčku, na pasekách a vyhřátých stráních….kam se poděly všechny moje lásky, ti lidé co jsem tak milovala? Někteří jsou tu pořád, ale někteří už ne.

Kde jsou všechny ty city, co jsem tak intenzivně prožívala?

Sedím teď ve svých představách na lavičce nad Kozelským rybníkem a dívám se na hladinu…na všechno zůstaly jen vzpomínky.

A teď cítím tu NICOTU co mě objímá. Proč jsou lidské city tak nestálé? Proč něco krásné co JE najednou NENÍ?

Stojím tady s prázdnýma rukama a nevím jak dál.

Ještě pár lidských květů mi tu zůstalo, ty neodvál jemný vánek.

Nemám odcházet ještě? Moje zavazadla jsou už sbalená. Ale najednou cítím ve svých dlaních heboučké dětské ručičky a slyším zašeptat: „babi“….

Tak já ještě s tím odjezdem chvilku počkám.