Nemilosrdný čas
A jak jde život dál, nenápadně a tiše plyne pořád dopředu nemilosrdný čas, který nejde zastavit,
tak začínám vidět věci úplně jinak.
Donedávna jsem se cítila pořád jako mladá holka co si může dovolit velkolepě plánovat život, chodit ke kadeřníkovi a kupovat si moderní šaty.Bylo to takové dlouhé bezstarostné období. Měla jsem plno ideálů a slunce v duši.
Jako kdyby se najednou za mnou zaklaply těžké masivní dveře a já jsem se ocitla tváří v tvář naplno kruté realitě.
Nejsem už mladá holka. „Na rande mám pořád nárok, nevypadám stále věru zle…cítím se pozitivně a dobře.“ :D
Ale jsem za pomyslnou polovinou života.Stárnutí,stáří, nemoci a smrt…slova jako šedá zeď od které se odvracím.Něco mě donutilo podívat se na tu zeď přímo a otevřenýma očima.
Říkají mi babička, můj syn má syna, já mám vnoučka. Je to svým způsobem krásné, ale nemůžu se s tím slovem „babička“ ztotožnit.
Budu ho milovat, budu jeho kamarádkou, budu s ním blbnout a smát se.Ale babička je pro mě opět jedno z profláklých slov,stejně jako slovo „Bůh“ a „miluji tě“, které nevystihují realitu.
Copak jsem svraštělá, mám na hlavě šátek co zakrývají šediny , brýle s dioptriemi, a hůlku??
Možná už neuplyne tolik let a půjdu do důchodu.Možná neuplyne už tolik let a mě bude stejně let jako je teď mojí mámě.
K čemu je stáří? K čemu je člověku všechno, když je starý? Má vůbec smysl se ještě o něco pokoušet? Má smysl se krášlit? Má smysl ještě něco plánovat?
Je to čekání na to, co se v člověku porouchá, na nemoc, nemocnici, léky a bezmoc.To mě děsí.A pak??
Přijde si pro mě Smrt.
Jediná jistota nás všech. Jak si pro mě přijde? Až budu umírat, bude to bolet? Už od narození čekáme na smrt, ale v dětství a mládí nám čas ukrajuje ze života pomalu….alespoň se nám to tak zdá…
Říká se, že znamení Štír se zabývá smrtí a je to pravda.Už jako dítě mě zajímala témata spojená s umíráním a se smrtí.Morbidní? Myslím, že ne.Pouze realita.
Dnešní společnost jako kdyby se zabývala jen samými krásnými zdravými mladými lidmi, co cestují a zařizují si kariéru. Svět je plný nespočetných Matrixů a virtuálních světů.Málo kdo vnímá skutečný život, alespoň ve vyspělých zemích to tak je.
Společnost smrt popravila, jako kdyby neexistovala, je to divné jak málo je tomuto tématu věnována pozornost.Nemyslím krvavé horory a vraždění v televizi, myslím etiku umírání . Předpokládám, že v dnešní tak pokrokové společnosti, myslím tím pokrok na poli vědy, techniky,medicíny, ale i léčitelství a duchovních poznatků je s podivem, že se neučíme jak umírat.Nemyslím tím eutanazii, ale proces ovládání duše a energií a práci s nimi, nevím jestli to píšu srozumitelně. Trochu napovím, že staré kultury vypracovaly „manuály“ tzv.knihy Mrtvých, kdy pozůstalí, většinou duchovní, kněží té doby pomáhaly duším zemřelých jít dál do jiné dimenze.
Na konec mého článku pár citací:
Je to jako když začíná bouře,“ říká Hallenbeck. „Vlny se začnou zvedat. Ale nikdy nedokážete říct, kdy přesně se začaly zvedat. […] Vlny jsou stále vyšší a vyšší a potom člověka odnesou na moře.“
„Musíš pochopit, že naučit se zemřít je velice užitečnou naukou, která převyšuje všechny nauky. To, že musíme zemřít, vědí všichni, setkáš se však jenom s malým počtem lidí, kteří dosáhli té moudrosti, že se naučili, jak zemřít. Nauč se zemřít, a naučíš se žít, neboť ten, kdo se nenaučil zemřít, nebude schopen naučit se žít.“ (Lámaistické učení)