Domovská stránka
Kateřina Ilgnerová -> Poradenství -> Moje setkání s covidem 19

Moje setkání s covidem 19

Moje setkání s covidem 19 jako velká lekce pokory, protože jsem od začátku pochybovala, zvláště v tzv.1.vlně, jestli onemocnění covid 19 vůbec existuje a zlehčovala ho na úplně běžnou chřipečku, zákonitě jsem se musela nakazit a prožít tu těžší verzi onemocnění.

Ležela jsem skoro 14 dní v posteli, naprosto bezvládná, v bolestech, neschopná čehokoliv. Odříznutá od všech svých velkolepých plánů, odříznutá od všeho, co mám ráda. Bezmocně jsem se dívala z okna na krásné počasí, slyšela jsem venku hlasy pracujících lidí a nevěděla jsem, jak mi bude příští minuty, příští den. Protože, když už se zdálo, že se uzdravuji, přišla facka ve formě ještě větší horečky, bolesti na plicích a neustálému nucení na mdloby…atd. to se stále opakovalo: zhoršení, zlepšení a nemělo to konce.

 Co jsem od některých lidí očekávala, to jsem nedostala, a naopak další se o mě tak pozorně starali, zvláště pak můj manžel, moje snacha a dcera. Cítila jsem se jak v pasti, jak v kleci, přikovaná stále ke stejné posteli, stolu, v jednom stejném pokoji.

 Uvědomila jsem si, že pokud se rozhodne vyšší moc vás nějak vyzkoušet a změnit vám život, nemáte šanci s tím cokoliv udělat. Snad se jen modlit…

Našla jsem konečně pozitiva. Tolik knih jsem přečetla i vyslechla jako audio knihy, tolik v hlavě zasutých skladeb jsem vyslechla, protože jsem si vzpomněla, co jsem poslouchala za desky a pouštěla si je jako dítě na gramofonu u prarodičů v Klatovech…a tak jsem volala mojí rodině, vzpomínala na svoje prarodiče každý den, volala a psala přátelům, četla všechny emaily od mámy a denně se učila angličtinu na internetu. A také jsem si uvědomila, jak moc se mi stýská po lidech a po obyčejné práci. Každý den jsem byla část dne opuštěná a komunikovala jen se zvířaty. Pes za mnou chodila několikrát denně, kočky se mnou od rána do večera spaly v posteli a léčily mě.

 Uvědomila jsem si, jak moc bych si měla vážit všech a všeho co mám a nenadávala, protože vše může zmizet během jediné chvilky, nenávratně pryč. A když tu nebudu…nic se nestane…vše bude fungovat dál. Dál bude svítit slunce, dál bude plynout voda v Berounce, jen několik sešitů s tím, co jsem napsala a jak jsem to cítila a všechny ty moje fotky zůstanou zamčené na půdě ve skříni. Vnuk vyroste a děti si vystaví možná na stůl nějakou mou veselou fotku. Tohle všechno jsem cítila, jak křehká je hranice mezi bytím a nebytím. Za celou dobu jsem neměla jediný sen, jedinou vizi ani vnuknutí. Obrátila jsem se jen na prověřeného léčitele….

Měla jsem jen pocity viny a výčitky, když jsem procházela celý svůj život a přemýšlela, jak jsem ubližovala sobě i druhým často svou nevědomostí, pýchou a hloupostí. Možná toho ve skutečnosti nebylo tolik, ale já to cítila jako tíhu na prsou….

A tak děkuji covidu 19, protože už nikdy to nebude stejné jako předtím, já se změnila. Doufám, že k lepšímu.