Albánie po letech
Albánie podruhé, cesta tam kam nás táhne srdce, jaké to tam bude po 13cti letech? Co vše se změnilo a co zůstalo? Uvidíme..
Motto: „Každého si najde to, co má…“ jinak řečeno, na každého z nás tam čeká nějaká zkušenost, zážitek, synchronizace, která osloví nitro….
2.10. 2023
Odjíždíme ráno, cesta je celkem v pohodě, ale v Chorvatsku trochu bloudíme, máme zapnuté dvě navigace, ale ani jedna není přesná, nakonec parkujeme ve městě Varaždin,kam bychom se vlastně ani nikdy nepodívali. Přijeli jsme v 19 hod. už byla tma a my jsme se šli projít ve starobylém, historickém centru. Varaždin se bránil nájezdům např. Turků, jsou tam obrovské a vysoké valy a hradby, nic podobného jsme neviděli. Na náměstí zámek, park, vše klidné zajímavé uličky, dali jsme si víno a pak v hospůdce pivo…jak jinak. Ujeto 620 km, průměrná denní spotřeba 8,4 l.
3.10.
Vstali jsme v 5.30 a vydali se na cestu přes celé Chorvatsko. Krásná krajinka, hezké vesničky, políčka, kukuřice, slunečnice, divné přikázané rychlosti, ve vsi např.80 a mimo ves např.40…to nevymyslíš, to musíš zažít. Navigace nás zas posílala špatným směrem na jiná místa, než jsme chtěli…kolikrát na rozcestí jedna navigace velela doleva a druhá doprava, to aby se člověk zbláznil. Říkala jsem, musíme kromě navigace poslouchat i selský rozum…
Jako minule, slyšela jsem chorál, mužský zpěv a trubky, bylo to hezké i divné, ale jen v mojí hlavě jsem to slyšela ty melodie, jak jsme projížděli krajinou.
Moc jsem se těšila do Bosny, ale očekávání střídalo zklamání. Nic jsem neslyšela, ani necítila, moje srdce bylo ledové. Příroda byla krásná jako vždy, skály, soutěsky, hory, tyrkysové řeky. Na druhou stranu všude špína, odpadky a toulaví hladoví psi. Na jednom parkovišti jsem viděla mrtvého už nafouklého psa, na jiném umírajícího psa. Pak jsme objevili pramen a doplnili vodu, byli tam dva psi, labradorka a výmarák. Dala jsem jim sýr a salám, málem prolítli zavřenou sítí do auta.Fenečka měla na cecíkách nějaké výrůstky. Lidé tam psy odhánějí, jako milovník zvířat jsem dost trpěla. Večer jsme dojeli do kempu u vodopádů Kravica. Trošku krkolomná cesta do kempu za tmy….
Slyšela jsem zas zvuky, nějaké ty jejich písničky a v duchu si pořád zpívala Teku rajski potoci….
Krásné místo v kempu. Vodopády i večer vypadají pěkně a slyšíme jejich hučení. Vnitřně však cítím rozčarování, zatím to není ono, nic nebrnká na struny mého srdce, jako minule…najeto 548 km
4.10.
Ráno jsme se byli podívat na vodopády, moc hezká podívaná, byli jsme i nahoře, kam nikdo nechodí. Pak jsme šli na malé vodopády, kde se Vilda vykoupal v křišťálově průzračné, leč ledové vodě. Pak jsme se vydali na cestu, v té zatáčce z kempu jsme „škrtli“ spodkem auta o hrbol, ale nic se nestalo. Já jsem cestu vyšlápla pěšky.
Přes Bosnu jsme jeli prakticky neustále 40 nebo 50 km v hodině s navigací, která nás posílala do…….
Příroda krásná, kaňony a tyrkysové řeky, na nějakém šíleném, divokém a zmateném místě jsme natankovali a v obchoďáku koupili potraviny a víno. Bylo pekelné horko. Byla jsem nešťastná, protože jsem NIC NECÍTILA! Žádné emoce, jako před 13cti lety, kdy mi srdce skákalo nahoru a dolů. Pořád jsem věřila, že Albánie to změní, když jsem zavřela oči, viděla jsem vnitřním zrakem to boží MODRÉ SVĚTLO….které zaplavovalo celou zem.
A jak to, tak bývá, energie myšlenek se přesouvá do reality a pak se stane součástí našich životů. Občas se něco stane jako varování, život chce říct, takhle NE a varovat. Je jen na nás, zda to pochopíme a poslechneme. Na nějakém odpočívadle jsme zastavili, bylo horko a neměli jsme fajn náladu. Poškrábalo mě na přední straně lýtka na pravé noze nějaké trní hodně hluboko do kůže, krvácela jsem a rána se hojila celou dovolenou.
Vilda chtěl jít do auta, a ještě, než udělal krok k autu na silnici, jel kolem velmi rychle a blízko kamion. Kdyby udělal v té chvíli krok tam by se jistě střetl s tím kamionem…..když jsem myslela dál, udělalo se mi zle a zle mi bylo už zbytek dne. Bylo to vážné varování, pro nás oba! Já si to v té chvíli uvědomila a řekla si, že se budu snažit přehodnotit svoje postoje a pocity.
V Černé Hoře jsme stáli v koloně skoro 2 hodiny. Důvod byl ten, že bagr potřeboval dokončit práci na silnici. Prostě Balkán.
Slano jezero, nádherné tyrkysové jezero s mnoha zelenými ostrůvky. Stála jsem na parkovišti, kde byl úžasný výhled na to jezero a nemohla jsem se nabažit tou nádhernou scenérií a přála jsem si ten okamžik uchovat navždy v paměti…
V Černé Hoře jsem slyšela „zpěv“, zpívali muži i ženy a hrála místní hudba…opět to bylo jen v mé hlavě.
V podvečer jsme konečně byli na hranicích s Albánií, nečekali jsme ani moc dlouho. Už jsme viděli první Mercedesy se značkou AA nebo AB, s modrým znakem Albánie a v pravo dole s prázdným kolečkem…tipuji že počítají s hvězdami, až budou v EU..Albánci tam nevázaně klábosili a pobíhali od auta k autu, pěší se vybavovali s řidiči i s celníky, jakoby to byla jedna velká rodina….
Jak jsme jeli, viděla jsem, že moje oči zaplavuje MODRÉ SVĚTLO. Konečně! Sundala jsem si sluneční brýle a nechala ho proudit do svých očí. Bylo to pravda.
To světlo tak působí, je to silné sluneční světlo, které se míchá s modří hor i moře, takže je modré. Tohle těžko někdo pochopí, zároveň je to duchovní světlo, které vše halí a ochraňuje, poprvé jsem cítila, kde mám srdce a že ho pořád mám.
Večer jsme dojeli do Kopliku, kde jsme spali na takovém plácku, nebylo to přímo ve městě, bylo to spíš na takové vísce, která přiléhala k městu.
Vedle nás byl sice kontejner a odpadky, ale i tak místo mělo svou kouzelnou atmosféru. Cítila jsem ve vzduchu vůni a cosi „konejšivého“, cítila jsem se jako vyděšené dítě, které se vrátilo domů do maminčina náručí. Seděli jsme před autem a pili víno, dívali jsme se na svítící prstík minaretu a slyšeli volání muazzina.Byla sametová noc a já jsem cítila něco co nelze pojmenovat. V té noci jsme si leccos řekli a po noci nastalo ráno plné modrého světla.
Najeto 290 km
5.10.
Ráno odjezd do Kopliku, divoké město, s blešími trhy, s trhy s ovocem a zeleninou, malými obchůdky, už víme, že pekařství je vždycky jinde a směnárna není v bance, ale úplně jinde, že všude mají Vodafone. Lidé jsou akčí,pobíhají a povídají, auta jezdí jak se jim zachce, lidé jsou stále srdeční a vřelí, pořád mají všude odpadky, toulavé psy a kočky, mercedesy a Lavazh..myčky aut, ale mají i plno nových silnic a kruhových objezdů, jezdí však pořád stejně divoce a razantně, někde jsou rozestavěné budovy, nedostavěné benzínky, vedle palác a pak skládka s kontejnery, ze kterých jedí krávy a osli…
Měli jsme namířeno do hor do osady Theth, kdysi tam prý vedla horská cesta a dalo se tam dostat pouze s teréňákem. Nejdřív jsme zabloudili do nějaké vesničky, ale zas jsme potkali nějaké Slováky, co tam měli také namířeno. Tak jsme s nimi chvíli povídali. Šla kolem místní babička a podala mi dvě veliká granátová jablka. Úžasné.
Pak jsme se s nimi rozloučili. Po nějaké ne dlouhé době jsme našli správnou cestu. Byla to nová asfaltová silnice i se svodidly, akorát trochu užší. Náš Trempík statečně vyjížděl všechny kopce i zatáčky a pak je zase sjížděl a brzdil. Já fotila úchvatné scenérie. Nádherně zbarvené vrcholky hor, údolí, strže a potoky a když jsme sjížděli do Theth, museli jsme zabrzdit, protože kravička a prasátko, mimochodem velmi čisté a štíhlé, jedli odpadky a stáli na silnici.
Když jsme dojeli do cíle, našli jsme hned parkoviště nad potokem a šli do nejbližší hospody dát si pivo a řekla jsem si o připojení na wifi, abych poslala fotky a zavolala domů.
Pak jsme se vydali k vodopádu,byla to celkem příjemná cesta a když jsme se vydrápali na kopec, tedy já…kromě vodopádu , který byl úchvatný nás přivítala krásná tyč s wifi 5G. To by člověk nevěřil…
Při cestě zpátky jsem fotila a obdivovala scenérie hor a západ slunce jak barvil vrcholky na růžovo. V těch horách Prokletie zůstal kus mojí duše.
Večer jsme zašli na pizzu Margaritu, která byla vynikající, vše ale kazila příliš hlasitá hudba, no hudba…..byla už zima, tak jsme šli do auta, pili červené víno a hráli hry.
6.10.
Brzy ráno jsme vstali, dali si silnou kávu a jeli stejnou cestou zpět. Chtěli jsme trasu projet, abychom nepotkávali na té úzké cestě auta. Nakonec jsme v jedné ostré zatáčce stejně potkali popeláře, ale jinak fajn průjezd. V jedné vesničce na návsi tekla voda, tak jsme jí doplnili.
Cesta z Kopliku do Tirany je bez komentáře, jen pro silnější povahy. Albánie je typická nejen bordelem, mercedesy a toulavými zvířaty, ale i divnými stavbami a vším dalším, co člověk vůbec nechápe, to se musí zažít. No Švýcarsko to opravdu není, ale lidé jsou tu stále stejně vřelí.
Přijeli jsme do Tirany a z provozu tam jsme byli divocí. Nakonec jsme našli parkoviště pod jezerem , kde byl do centra kousek. Parkoviště provozoval takový starší „laškovní“ pán, kromě něj měl ještě v objektu hospůdku a myčku aut.
Parkovné na 24 hodin nás stálo v přepočtu 230Kč.
Vydali jsme se do města a já jsem fotila místní kavárničky, lidi, provoz, zkrátka život. Byli jsme se podívat do krásného pravoslavného kostela. Seděli jsme tam a prohlíželi si malby, ikony a krásnou kopuli. Když jsme vyšli ven, zpíval muezzin a svolával věřící…muslimy.. k páteční modlitbě. A najednou jsme se ocitli před mešitou a já jsem slyšela recitovat Korán. Před mešitou v mnoha řadách stáli muži, mladí i staří a klaněli se v modlitbě. A já jsem to prožívala s nimi…a vzpomínala, jak je to už dávno co jsem ….ale to je jedno.
Cítila jsem se plná vděku a zaplavená radostí ze všech těch krásných chvílí. Bylo modré nebe a slunce svítilo, byl velmi teplý den.
Našli jsme pěknou hospůdku a dali si vynikající oběd, tuňáka s hranolky, salátem a pivem. Pak jsme šli navštívit znovu mešitu, kam byl volný přístup, našli jsme pověstnou pyramidu, muzeum Bunkr, kde byla zaznamenána smutná minulost bývalého režimu Envera Hodži…
Na zpáteční cestě jsme se zastavili na kávu v objektu, který měl sloupy jako od Hundertwassera a pistáciovou zmrzlinu ve městě, kde zas měli krásné kachlíčky.
Nakonec jsme si v hospůdce, kde jsme měli na parkovišti auto, dali pivo. Byli tam mladí muži, možná to byl syn, nebo synové toho starého pána na parkovišti. Chtěli jsme zaplatit, ale když zjistil, že jsme Češi, dal si ruku na srdce a řekl něco v tom smyslu, že vy jste Češi, vy jste úžasní lidé, vy nebudete platit, já to zaplatím…
Takže za mě..Tirana je krásné město, kde je co vidět. Cítila jsem se tam dobře.
7.10.
Snídaně v kempu „U veselého pána“.
Vyrazili jsme do chrámu Bektaši. To je odnož Islámu s lidskou a mírumilovnou tváří. Prošli jsme si celý areál a žasli nad architekturou, nad islámskými oblouky, kachličkami, klidem, vyhlídkou na Tiranu, kde byly louky, lesy a barevné domy. Zapálili jsme svíčky které nám na „vrátnici“ vnutili a pak jsme si zuli boty a obdivovali jednotlivé hrobky a interiéry s výzdobou ..
Mimochodem na vrátnici si nechali naše OP a vrátili nám je při odjezdu.
Na zpáteční cestě jsem v obchůdku koupila pár upomínkových předmětů.
Sekuriťák po nás chtěl 400 LEK,což trochu zkalilo mou radost z duchovního prožitku.
Pak jsme jeli do Black Cave.Po několika kilometrech nepěkné cesty jsme našli parkoviště hospůdky s kočkami a psem, hostinský nám vysvětlil, kudy máme jít.
Byl to krásný výlet do krápníkové jeskyně bez průvodce a s vlastním světlem. Bylo to malé dobrodružství a málem velké, kdyby ti Francouzi co s námi šli až do hlubin jeskyně, si nevšimli provázku v blátě, podle kterého jsme došli k východu. Byla tam ještě parta Němců, důchodců a mladého Albánce, co jim dělal průvodce. Zas k nám byl tak uctivý, když jsme řekli, že jsme z Čech.
V místní hospůdce, kde jsme parkovali jsme si dali k obědu skopové,salát a pivo.
Dojeli jsme k večeru zas po úzké cestě na místo zvané Zvernec.Zakempovali jsme nakonec na pláži u moře, bylo tam plno kemperů. Byl krásný západ slunce, ale pláž byla taková bahnitá, tak se nám ani nechtělo do moře. Když jsme rozsvítili, naletělo nám v mžiku do auta milion malých tipliček, ale udatný Vilda je částečně vybil a částečně zabil sprejem na potvory.
Noc byla krásná a klidná.
Najeto 30km, celkem 1900km
8.10.
Ráno, snídaně a odjezd, cestou jsme vylili hajzlík na místě, které se k tomuto úkonu úplně nabízelo. Město Oricum, našli jsme krásné místo na pláži, zaparkovali u cesty, byly tam ještě dva kempáči,ale ti časem odjeli. Opalování, koupání, čtení, pití piva, vaření, povalování se, procházka, návštěva blízké hospůdky, to byla naše náplň dne. Moře bylo dopoledne modré až tyrkysové a klidné, odpoledne se zvedl vítr, byly vlny a moře bylo zkalené.
K večeru jsme se šli projít do města, krásné i divné i odpudivá místa a domy, v zahradách zrály pomeranče a fíky a melouny a dýně.
Všude toulaví psi a kočky. Někteří psi měli v uchu čip. nebo na sobě obojek, jeden pejsek na chodníku slintal a třásl se. Lidé tam většinou psi nemají na zahradě, ale krmí je a jsou tam lékárny, nebo pohotovosti pro zvířata, což se mi líbilo. Jedna fenka byla u nás u auta, podobná jako Ajša.
Večer jsme se šli projít po pobřeží opačným směrem a objevili jsme rybí restauraci, kde jsme si dali luxusní domácí oranžové víno.1kg pražmy královské, obří zeleninový salát s olivami, vše v kvalitě a chuti, o které se nám u nás ani nezdá. Vše za pouhých 1000 Kč v přepočtu.
9.10.
Snídaně „ s výhledem na moře“, skoro „kýčovitá“ scenérie. Směr Logharský průsmyk, po cestě jsme nabrali vodu u pramenu u silnice. Byli jsme tam už minule, pamatovala jsem si to. Nad naší pláží, fantastické výhledy, koupen horský čaj a piniový med.
Velké zklamání, na naši pláž jsme se nedostali! Rozestavěné nové rezorty, kamery, hradby, zátarasy, závory, nebylo kde zastavit, takže pláž jsme ani neviděli. Velký smutek, tolik jsem se sem těšila a doufala….no realita je prostě taková. Dojeli jsme kousek dál také na hezkou pláž, kde jsme nějako dobu zůstali. Velké vedro. Koupali jsme se, uvařili oběd, zas mě dostal jeden z jejich nápisů „EKO HOTEL“…
Cesta do Gjipe, auto dostalo záhul, krkolomné kopce, úzká cesta na parkoviště, podívali jsme se na pláž, pěkné, ale slunce moc svítilo, moře bylo moc slané a plavky se mi lepily na tělo. Myslela jsem si, že bych se alespoň mohla opalovat nahá, ale pořád tam lezli lidi.
Večer nás naštvala provozovatelka parkoviště, chtěla znovu zaplatit, tak si s ní Vilda „promluvil“. Mohli jsme zůstat, jen jsme museli přejet na druhou stranu parkoviště. Trochu jsem se tam bála. K ránu jsem slyšela chrochtání. Kolem auta běhala různě velká a různě barevná prasátka.
10.10.
Ráno jsme vyrazili už v 7 ráno abychom na úzké silnici nepotkali auto proti, což se podařilo.
Himari, ošklivé město, kde jsem se necítila dobře. Snídaně na pláži. Dojeli jsme na kopec, kde byla benzínka, restaurace, obchod s potravinami a wifi..takže vše v jednom. Natankováno, nakoupeno a jedeme do Lukovo. Vilda strašil krkolomným sjezdem k moři, ale naštěstí se nic z toho nesplnilo.
Zakempovali jsme na malém parkovišti, kde byla útulná restaurace, pláž a moře. V restauraci jsme od místního štamgasta dostali rakoji a my mu zas dali ochutnat naši pivovici. Na parkovišti stál malý přívěs, kde byla přivázaná koza a bylo tam 5 malých krásných štěňátek. Také tam přijeli dva lidé z Ostravy, příjemný pár, Kamil a Andrea. Měli mnohem většího kempáče než my.
S Andreou jsme chovaly v náručí štěňátka. Pak jsme se opalovali a koupali v moři. Setkání s dvěma potápěči z jižní Moravy…kemp Tiché údolí,Mutěnice. Bez kempu.cz
Pokec na voru v moři, jeden neměl kus nohy.Fajn chlapi. Když jsme odpoledne šli do auta dělat si kafe, koza z přívěsu už visela stažená na stromě, což jsem naštěstí neviděla a štěňata zmizela….
Zůstala jen fenka matka s dalšími třemi štěňaty na pláži a běhal za nimi pes, asi táta. Byly směsky borderkolie a ovčáckého psa, černobílí, klasika na Balkáně.
Krásný západ slunce a večeře v restauraci s přáteli.
Ryba, salát, pečivo,hranolky,víno celkem 50 plus 1250 Euro..trošku moc drahé.
Zbytek večera se „šláftruňkem“ v autě u Kamila a Andrey.
Spotřeba 11,2l 68 km
11.10.
Rozloučení s přáteli a vyrážíme do Ksamilu.Vedro a plno lidí, ale nádherné moře. Zajeli jsme a museli se vrátit jinou cestou. Nejprve jedno parkoviště, ale vyhodil nás zaměstnanec restaurace, chtěl po nás zaplatit parkovné, tak jsme odjeli o kousek dál na jiné parkoviště a tam zůstali celý den. Koupání na krásné „marmolitové“ pláži, pivo v té restauraci, oběd v autě, vařil Vilda, těstoviny, rajská omáčka, rajče,olivy,sýr,káva, plavání, šnorchlování. Přijeli mladí Poláci, tak jsme chvíli pokecali.
Na večer odjezd na parkoviště u Siri i Kalter,Modrého oka, chtěli 500-800LEK, nebyl tam skoro nikdo. Odjeli jsme kousek na „neoficiální parkoviště“, kde bylo plno kempáčů.Otravný pes, jemně mě kousl do ruky, ještě předtím dostal kousek chleba s máslem a sýrem..rošťák. Bylo to jedno z nejkrásnějších míst na parkování.Naprostý klid, úžasná energie, moc dobře jsem spala, asi proto, že tam nebyl signál.
Spotřeba10,2l ujeto 174 km,4hod.13 min.prům.rychlost 41 km/hod.mi četl Vilda
12.10.
Krásná, klidná noc, slunečné ráno, po snídani vyrážíme, důležití výběrčí od nás vybrali…LEK a mohli jsme vstoupit. Cest k Modrému oku byla k mému překvapení dokonalá, se čtyřmi pruhy, jeden pro auta, další pro cyklisty, čtyřkolky a pěší.. Siri i Kalter krásná voda, modrá díra do země, hodili jsme tam každý kámen a padaly pěkně dlouho, musela jsem se smát, protože nad modrou dírou byla vyhlídka a přesně nad ní byla podlaha ze skla a to bylo prasklé, takže se tam nemohlo stát…prostě po Albánsku…
Dali jsme si v krásné hospůdce, kde jsme seděli venku, pivo Korča. Byli tam kočičky, dláděné chodníky, plno květin, kašny chrlící vodu, a takové dřevěné terasy, kde se sedělo. Byli jsme tam sami, ještě asi bylo brzy. Jako „okrasu“ tam měli vypreparovanou ovečku a kohouta.
Pobavilo mě, jak si v zemi totálního bordelu, špíny a odpadků, hrají na „ekology“, každých 10m měli u cest 1 koš na“ tříděný odpad“, několik cedulí s popisem všeho možného EKO….a kamery na každém kroku.
Vyrážíme směr Permet, to je ještě 102 km.
Město bylo pěkné a východně divoké, pamatovala jsem si ho ještě z minule.Koupili jsme vynikající chléb v místní pekárně, protže pečivo nemají nikdy v obchodech, ale jen v pekárnách, což se mi moc líbí. Pak jsme koupili v cukrárně baklavu s „vlasy“ a kostičky lokum…něco nebeského…..
Dojeli jsme do lázní Banjat e Benjes, kde jsme již jednou byli. Parkoviště bylo plné, malá hospůdka s babičkou a dědečkem, kde jsme si dávali pilaf s rýží již neexistovala a velký okrouhlý bazén zmodernizovali a pod ním vznikl další menší.
Všude bylo plno hlučných lidí, stánků, aut a motorek. Zakempovali jsme a vydali se na koupačku a průzkum okolí. Tentokrát jsem s Vildou došla do třetího modrého jezírka, kam minule kvůli blátu ne. Leželi jsme tam v té sirné modré vodě a Vilda se sehnul ke dnu a vylovil kámen ve tvaru srdce….
Večer jsme si dali ve „stánku“ pivo a využili wifi…jako vždy…
pokračování příště...